ZAS: Dve pravidlá od Liss (žiadne pravidlá, nikdy nie ste slobodní)

2. září 2012 v 21:01 | Sherylin Lee
Viete čo sa mi na tomto projekte páči?
Koľko ľudí, toľko rád a toľko štýlov podania.
Tentokrát vám prinášame niečo úplne iné. Od Liss (a možno s týmito radami sa stotožníte skôr...)
Nezabúdajte, dobrá rada je nad zlato.



Pravidlo číslo jedna: Žádná pravidla nejsou!


Z tohoto jasně vyplývá, že jsem bordelář. Teda ne v pravém slova smyslu, nějaký řád moje psaní určitě má, ale já jsem na něj nepřišla. Jde o to, že nepotřebuju žádnej klid nebo prostředí. Píšu ve škole, když je nějaká hodina, kde si nemůžu číst. Píšu, když moje sestra sleduje televizi. Píšu u všech písniček, ty, kterým rozumím, si dám míň nahlas. Nějak přemýšlet o tom, jestli se mi psát chce nebo ne, se mi vážně nechce. Jsem líná. Většinou sedím u stolu nebo opřená v posteli.

O samotném psaní moc nepřemýšlím. Pokud se mi psát chce, tak to píše samo. Pokud se mi nechce, jsou dvě možnosti. Buď blbě čumím na to, co jsem stvořila nebo na to kašlu. Hodně často se mi stává, že deset minut frustrovaně čumím na to, co jsem napsala předtím, a potom se radši připojím na facebook a píšu si se svým spolužákem, se kterým řeším seriózní drby z naší třídy i mimo ni. Většinou si nic nepíšu nanečisto - tedy do zápisníku. Pro mě to nemá cenu, pak to stejně udělám úplně jinak. Dělám to jen, když se nemůžu dostat k počítači.

neřekla bych, že mám nějaké speciální rituály, co se psaní týče. Jím u psaní, piju u psaní, jindy mi prsty lítají po klávesnici tak rychle, že nic z toho nestíhám. Hudbu si pouštím jen, když mi psaní moc nejde, když mám "psací náladu", píšu potichu. Většinou potřebuju čerstvý vzduch, ale to není jen záležitost psaní. Obvykle si otevřu dokořán okno (ale to dělám hlavně v zimě, nejlépe když mrzne, protože tím ještě zvládnu naštvat maminku.)

Jediné, na co nedám dopustit, je soukromí. Ve škole nemůžu psát, když vedle mě někdo sedí, protože trpím paranoidní představou, že mi kámoška kouká přes rameno. Stejně tak nemůžu psát, když jsme někde na dovolené a já nejsem ze všech stran krytá proti zrakům rozličných rodinných příslušníků. Nevím proč, ale mám hrůzu z přímé konfrontace. Jednou se mi stalo, že jsem kámošce půjčila flešku, kde jsem zapomněla rukopis povídky. Samozřejmě ji to zajímalo - já bych se taky podívala, takže jsem jí to neměla za zlé - a pak mi vykládala svoje dojmy. I když byly kladné, měla jsem jednoduše hrůzu z toho, že se mnou mluví o MOJÍ povídce. A nenávidím, když musím před třídou číst slohovky.

Samozřejmě, koho by nepotěšilo, že ho učitelka pochválí, jenže když mám potom svůj výplod přečíst před třídou, je mi nanic, i když jinak mi mluvení před lidmi nedělá problém. Všichni se na mě dívají a já místo, abych hleděla do papíru, přejíždím pohledem po třídě - snad z nějakého morbidního zájmu - a přemýšlím, co si o mně asi myslí. Z tohohle důvodu vážně nesnáším slohovky.

Pravidlo číslo dva (s přihlédnutím k pravidlu číslo jedna je povolena drobná výjimka): Nikdy nejste svobodní!


Přesně takhle to je. Ať si namlouváte cokoli, nikdy nejste svobodní v tom, co děláte, vždycky je něco, co vás brzdí, ovlivňuje. Ani Robinson Crusoe, opuštěný na prázdném ostrově, si nemohl dělat, co chtěl. Byl omezený tím ostrovem, potřebou jíst a jinými otravnými věcmi. A v konečném důsledku ho omezovala i absence lidí a kultury. A stejně tak tomu ej v psaní. Samozřejmě, řeknete si: Je to moje povídka, budu si dělat, co chci. Jenže je spousta věcí, která vás při psaní ovlivňuje, ať už si to připouštíte nebo ne.

Tou první je - paradoxně - sám příběh. Řeknete si - Napíšu něco nového. Nějakou krvavou řežbu, kde budou všechny postavy otravné a krvelačné a na konci všichni umřou. Jenže v průběhu psaní zjistíte, že něco takového psát nechcete. Protože všichni chtějí, aby si někdo jejich dílka četl a měl je rád. Všichni jsou aspoň trošku sobečtí. Nikdo nechce psát něco, co by nikdo nečetl, protože by ten příběh nebyl aspoň trochu hezký nebo zajímavý. Když máte krutý příběh, máte obvykle hrdiny, se kterými čtenář soucítí, a tak i když dochází k té řežbě, je příběh atraktivní, protože čtenář čeká, jak to s hrdiny dopadne. A v hloubi duše ví, že dobře.

Druhá věc, bez které by se psaní vážně neobešlo, a přesto je občas krajně otravná, jsou postavy. Protože máte nějaký prvotní nápad, který vás kopne a vy ho potom předáváte papíru a potažmo i čtenářům. Ale ten nápad se postupně začne kroutit a svíjet a nakonec vám proklouzne mezi prsty. A mimo jiné za to mohou i postavy. Vymyslíte si naprosto skvělou sestru hrdiny a nakonec se z otravného a nerudného drzouna stane milující bratr.

nedávno se mi zdálo, že se proti mně moje postavy spikly a dělaly absolutně nelogické věci a věci, které jsem nechtěla (jako kdyby se třeba Harry Potter rozhodl, že bude mít románek s Malfoyem a bude bytostně nenávidět Rona a Hermionu. nebo že by nedejbože Voldemortovi ruplo v bedně a začal pomáhat chudým.) Prostě hrůza. Chápete, jak postavy narušují příběh?!

A konečně třetí, neméně důležitý faktor. Pořádný příběh se bez toho neobejde. Vlastně se bez toho neobejde ani nepořádný příběh. Čtenář. Někdo, kdo se prokouše mořem písmenek a pokusí se porozumět tomu, co se mu autor snažil sdělit. A čtenáři jsou samozřejmě to, co nás posouvá dopředu a zároveň to, co spoluvytváří náš příběh. Máte nějaký záměr. Zabijete nějakou postavu. Vy ji třeba nijak rádi nemáte, takže vám to přijde v pohodě. A pak si to přečte čtenář a začne protestovat. Znám to moc dobře a tomuto nátlaku jsem podlehla. (Ale nakonec se vám to ještě ošklivě vymstí!)

Omezuje vás spousta dalších věcí, od gravitace přes nepohodlnou židli po nepíšící propisku případně pokažený počítač. Ale tyhle mi přijdou nejzásadnější.

Autorku tohto článku, Liss, nájdete na TOMTO BLOGU.
Ďakujeme jej pekne za príspevok a dúfame, že aj najbližšie prispeje nejakým svojím postrehom, radou.

Ak sa chcete zapojiť a tiež máte nejaké tipy, ako písať, tak viac informácií sa dozviete po kliknutí na klikačku.
článok pridala




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vera Vera | Web | 3. září 2012 v 15:32 | Reagovat

Dřív jsem ve škole taky psávala, ale teď už to nedělám, jednoduše proto, že na psaní potřebuji klid a klid a samotu :) nedokážu napsat ani řádku, když jsem v místnosti s někým jiným než se sebou samotnou.
čtení slohovek - děs a hrůza :) vždycky bych češtinářku nejraději zavraždila, protože komu by to nevadilo :)
Nvadí mi, když ostatní čtou mé literární dílka, tedy pod podmínkou, že neví, že jsem je psala já, protože někteří lidi by to jednoduše obrátili proti mě a dělali si z toho srandu. (a to není příjemný, vím o tom svoje.)
Voldemort a pomáhat chudým? :DDDDDDDDDDD
ty kks to mě dostalo! :D

2 Lucy Lillianne Lucy Lillianne | E-mail | Web | 3. září 2012 v 22:19 | Reagovat

1. jsem posedla Egyptem, dalo by se rict, ale nemam tolik casu, aby cetla knihy co mam doma, tohle prevadim ze starych webovych stranek co jsem mela, a casem treba budu mit cas cist i ty knihy :-)
2. puzzle necham zaramovat a dam na zed k posteli, uz mam jedno takhle velke nad gaucem :-D
3. ano mam moc rada HG, cetla jsem i knihy...
4. blog uz neni zamereny jen na Avatar, protoze novinek moc neni, takze bych pridavala mozna tak jeden clanek mesicne, takze jsem z toho spis udelala takovy osobni blog o vsem co se mi libi, ale samozrejme tyka se to i Avatara :-)

3 Tins Tins | 4. září 2012 v 15:49 | Reagovat

Ja v škole ešte píšem, ale vždy si dobre  zošit strážim. Raz sa mi stalo, že sa k nemu dostali spolužiaci a koloval po triede napriek tomu, že som sa tomu snažila zabrániť. :( Svoje dielka dávam čítať iba ľuďom, ktorým dôverujem a vážim si ich. A obmedzenia veru sú, väčšinou sa ich snažím nejak obchádzať :D

4 Zoocy(Shaxe) Zoocy(Shaxe) | Web | 5. září 2012 v 9:28 | Reagovat

Sranda. S tymi postavami upplne suhlasim nie raz sami stalo ze sa mi postavy uplne vzburili! Akoze uplne si postavili svoje a nie s nimi pohnut. Je to sranda, lebo ked ti to narusi tvoj dej a urobi uplne zvrat :D Noo potom to nechat na nich uz asi :D
Noo a s tym ovplyvňovaním :D Tak to je jasne, ze sme vsetkym, ale citatelov pocuvam len v drobnych veciach, urcite kvoli niekomu nezmenim cely pribeh :D Vsetko ma zase svoje hranice.

5 Beornottobe Beornottobe | Web | 5. září 2012 v 17:26 | Reagovat

Líbí se mi, jak to Liss podala a její názory. Občas mám pocit, jak kdyby mi mluvila z duše :D třeba o tom psaní, když není krytá ze všech stran nebo někdo vedle ní sedí - také mám vždycky pocit, že mi někdo kouká přes rameno a nesnáším to :D
A je fakt, že se musí dbát nejvíc na čtenáře a podat jim zajímavý příběh :)

6 Natali Natali | Web | 5. září 2012 v 20:38 | Reagovat

Určitě s Liss souhlasím - díky návodům možná získáme trochu víc vědomostí, inspirace atd., ale podle mě na to jak psát musí přijít každý sám :) každý preferuje něco jiného :) Někdo si rád pustí hudbu, někdo ne. Já třebas moc nepíšu, teď jen jednorázovky a to jen, když mám opravdu nápad -  prostě takovou delší krizi :/ Ale nenutím se do psaní, protože to u mě často dopadá špatně ;)

7 červenovlasá červenovlasá | Web | 6. září 2012 v 17:48 | Reagovat

musím jenom souhlasit se vším, co je zde popsáno.
ať už jsem projela tolik návodů, nebo se přihlásila na internetový kurz tvůrčího psaní, tak každý má svůj osobitý styl, na který časem přijde.
dřív jsem si říkala, jak to ti lidé, co píší dělají? měla jsem neskonalé množství teorií, které ale v mžiku padly, protože jsem vzala do ruky pero a začala psát.
naprosto bezmyšlenkovitě. nijak jsem nad tím nepřemýšlela: "ježiši, v tom návodu to bylo tak a tak..." ne, prostě si píšu a neřeším to. :)

a taky nemám ráda, když píšu ve škole a někdo si to přes rameno čte. zabíjela bych :D stejně jako za ty slohovky. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Všetky práva vyhradené.